Její osoba už dnes pomalu upadá v zapomnění, ale v odborných kruzích je stále ještě oceňována její práce.

Nešťastné dětství sužované tuberkulózou

Její životní pouť nezačala zrovna šťastně, narodila se do rodiny tvrdě postižené tuberkulózou. Tato zákeřná nemoc jí hned v několika prvních měsících života vzala oba rodiče. Ona sama byla touto chorobou po celý život limitována.

Její výchovy se po smrti rodičů ujala teta (sestra dědečka) Karolína Hřebíčková, později po její smrti žila Marie se sestrou matky Bertou Hřebíčkovou.  Prakticky od narození byla pod neustálým lékařským dohledem, nedoporučovalo se jí studium a později ani zaměstnání.

Vychodila proto jen obecnou školu a "měšťanku" v rodném Benešově, poté už absolvovala jen jednoroční učební kurz. I proto od dětství ráda četla, knihy pro ni byly nejen zábavou ale i prostředkem vzdělávání.

Milovala vesnickou atmosféru

V šestnácti letech se u ní tuberkulóza projevila naplno. Poté, co se podařilo nemoc zklidnit, byla poslána na pobyt na venkov do Hrádku nad Metují. Podle jejích slov vesnickou atmosféru milovala už jako dítě, kdy hojně s rodinou navštěvovala ves Obecnici na Příbramsku.

Později často a ráda navštěvovala také Chodsko, kde se spřátelila s hudebním skladatelem a etnografem Jindřichem Jindřichem. Její chatrné zdraví jí tak paradoxně přivedlo k zájmu o národopis, z něhož se později bez nadsázky vyklubala celoživotní láska. I vzhledem k doporučení lékařů však dlouho neuvažovala, že by se někdy mohla národopisné práci věnovat profesionálně.

Od básniček po články v tehdejších časopisech

Její literární nadání se objevilo už v raném mládí, kdy aktivně začala psát, zpočátku básně a povídky. Její literární začátky podporoval již zmiňovaný Jindřich Jindřich, ale vcelku marně, neměla totiž ambice zabývat se psaním více.

Až v polovině třicátých let se do literární činnosti ponořila hlouběji, jedním z podnětů bylo nejspíše úmrtí tety Karolíny v roce 1934. O rok později se vdala za svého dlouholetého přítele Josefa Veselku, drážního úředníka. V tomtéž roce se dočkala v literárním světě prvních dílčích úspěchů. Časopis Hvězda otiskl její vzpomínku na Jindřicha Šimona Baara, jehož dlouhodobě obdivovala a jehož tvorbu znala do nejmenších detailů.

Poté už na sebe nenechaly čekat další úspěchy, postupně se tak její články objevovaly v Listu paní a dívek českých, v Blaníku, listu československé strany národně socialistické i v domažlickém časopisu Posel od Čerchova. Za války občas publikovala v novinách Venkov či Nová doba.

Období v Muzejní radě

Po roce 1945 se její manžel zapojil aktivně do politiky, i ona na chvíli uvažovala o politické kariéře, ale od této myšlenky brzy odstoupila. Téhož roku dostala nabídku stát se členkou muzejní rady. Tuto funkci přijala a stala se tak na sedmnáct let dobrovolnou kustodkou okresního muzea.

Roku 1947 se v muzeu ustanovil tvz. domovědný odbor, který měl zastupovat regionální vlastivědnou práci. Členem se stala i Marie (tehdy ještě) Veselková. V té době už téměř přestala s psaním beletristického rázu a postupně přešla k příspěvkům s národopisnou tematikou.

50. a 60. léta a etnografické období

Začátkem padesátých let se rozvedla s Josefem Veselkou. A netrvalo dlouho a vdala se za Františka Kováře, muže intelektuálně založeného, avšak o mnoho let staršího. Ještě roku 1951 kvůli rozvodu nastoupila i přes zákaz lékařů do zaměstnání v Okresní národní pojišťovně, pracovala tam na úseku pojištění zemědělců. Po zrušení této instituce se stala mzdovou účetní v národním podniku ZONA. Poté se dostala do ČKD jako dílenská plánovačka. Ale to už byly v plném proudy šedesátá léta.

Na Jemništi se v této době začalo s budováním okresního muzea a ona byla odborem školství a kultury ONV uvolněna pro práci v tomto nově vznikajícím muzeu. To se psal rok 1965. Jak napsala o mnoho let později v louňovické kronice, díky dlouhodobé praxi v oboru jí mohlo být prominuto vysokoškolské vzdělání. Asi nejvíce ji chtěl získat pro práci v muzeu Jan Hertl, tehdejší ředitel. Avšak nebylo jim přáno pracovat společně, Hertl těžce onemocněl právě v době, kdy Marie Kovářová nastoupila jako odborná pracovnice v oboru etnografie.

Od počátku tedy zároveň spravovala muzeum jako zástupce nemocného ředitele. Ředitel se už do funkce nevrátil a proto byla ještě na rok pověřena vedením muzea právě Marie Kovářová. Roku 1968 byla na Jemništi otevřena národopisná expozice.

Benešovský kalendář a Sborník podblanických prací

Marie Kovářová za léta, co pracovala pro muzeum, nashromáždila velkou sbírku předmětů národopisného charakteru. Své výzkumy pak zpracovávala do příspěvků, které se objevovaly v celostátních i regionálních periodikách. Z těch místních nesmíme vynechat Benešovský kalendář a Sborník podblanických prací.

Ale důležité je i zmínit Český lid či Národopisné aktuality, které se dodnes těší vysoké prestiži mezi odbornou veřejností. Jako členka Národopisné společnosti československé se účastnila dotazníkových akcí a sběrů etnografických materiálů. Několikrát také přednášela pro odbornou veřejnost. Spolupracovala například s Dr. Jarmilou Šťastnou z Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV.

Lidový oděv na Podblanicku a podpora folklorních souborů

Těžiště její práce ale zůstávalo v regionu. Nejvíce se zabývala lidovým oděvem na Podblanicku a jeho rekonstrukcí. Pomáhala i různým folklórním souborům, mezi nimiž nesmíme zapomenout zmínit Benešáček, folklórní soubor existující dodnes. Když tento soubor vznikal, tak pomáhala právě s rekonstrukcí oděvu na Benešovsku. Pořádala také řadu tematických pořadů, kde se prezentovaly například zvyky a obyčeje v podblanickém kraji.

Avšak do jejího života vstoupily další smutné události. Koncem šedesátých let zemřel její manžel a ona už se pak nikdy neprovdala. Roku 1972 odešla do důchodu. Jak sama napsala, využila první příležitosti, nebyla v muzeu asi příliš šťastná. Ještě po nějakou dobu ale čile publikovala. Její bibliografie byla velice rozsáhlá, i když se koncem sedmdesátých let poněkud stáhla z veřejného života.

Louňovická kronikářka

V této době se také stala louňovickou kronikářkou. První kontakty s touto oblastí zahájila již v šedesátých letech, kdy zde prováděla výzkum. Koncem osmdesátých let se její příspěvky znovu začaly více objevovat v regionálním tisku. Avšak netrvalo to příliš dlouho.

V listopadu roku 1993 zemřela ve věku 83 let, ač by to zpočátku jistě nikdo nepředpokládal, dožila se úctyhodného věku.