Verše "Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas", jež tvoří úvod prvního zpěvu slavné romantické básně, zná snad každý z nás. Již méně lidí ví o mnoha výletech a toulkách, tohoto věčného poutníka.

V básníkových zápiscích se dochovala řada cestovních poznámek a písemná pozůstalost obsahuje i desítky náčrtů, kreseb a akvarelů navštívených zřícenin, hradů, zámků a dalších historických objektů. Tento neúnavný chodec prošel a poznal svou zemi jako málokdo z jeho současníků.

Mácha měl Benešovsko rád

Hravě zdolával pěšky desítky, ba i stovky kilometrů. Roku 1833 se Mácha vydal z Prahy na výlet do Krkonoš a zpět. O rok později vyrazil dokonce na několikatýdenní cestu do severní Itálie. Během ní si prohlédl alpské průsmyky, Benátky i Terst a krátkou dobu pobýval také v Lublani. O této cestě napsal svůj "Deník na cestě do Itálie". V roce 1836 podnikl svou druhou výpravu do Krkonoš.

Karel Hynek Mácha měl v oblibě několik koutů Čech a patřilo sem i Benešovsko.

Kromě samotného Benešova pobýval básník i na řadě dalších míst Podblanicka (Kožlí, Měšetice, Zbořený Kostelec, Dubá, Zlenice, Jemniště, Líšno či Český Šternberk).

V Benešově přednesl vlastenecký projev

V roce 1832 v Benešově při studentském představení přednesl vlastenecký proslov a sehrál jednu z rolí ve Štěpánkově hře Čech a Němec.

Seznámil se zde také s Marinkou Štichovou, za kterou poté chodíval na Želetínku – myslivnu na Konopišti. Láska k Marince se odrazila v i Máchové tvorbě – v básních nazvaných "Pomněnky zasázavské" a nedokončené veselohře "Polesný".

Týnec nad Sázavou

Básníkovy výlety nezůstaly bez vlivu na jeho dílo. Mácha byl velmi citlivým pozorovatelem krajin i lidí a řadu svých postřehů včleňoval do svých prací. Jistě ne náhodou se stylizovaná postava poutníka objevuje i v závěrečných pasážích Máchovy básně Máj:

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.

A stejně symbolicky i konkrétně zní básníkův epitaf, převzatý z obálky prvního vydání Máje: "Dalekáť cesta má, marné volání".

Pomněnky zasázavské 1
Želetínky háje
modré stíny plodí,
modrými tam stíny
mnohá srnka chodí.
Jedna srnka bíláť
nade všecky jiné,
které tamo mají
své obydlí stinné.
Stověžatou Prahu
ode místa toho
dělí řeka bystrá,
dělí hor i mnoho;
přece noha moje
v onou stranu spěje,
své kde Želetínka
tiché stíny seje.
Vzešly hvězdy zlaté,
lůna zasvítila,
všecky srnka bílá
krásou převýšila.
Toužím vždy jen, aby
mojí srnkou byla;
rychlost však mých kroků
pryč ji zaplašila.
Srnko, bílá srnko,
uposlechni radu,
opusť háje tmavé,
pojď v město do sadu.
Ubíhala ona
dále v křovinu:
"Miluje vždy srnka
svobodnou hájinu."
Pro ni oko moje
v noci slze lilo,
vzešlo slunce zrána,
mne nepotěšilo.