Narodil se 16. dubna 1863 v Poděbradech jako druhorozený ze třinácti dětí nemajetného zámečníka. V mládí se rozhodoval mezi dráhou malíře a hudebníka, rodinná rada však nakonec rozhodla jinak a tak mladý Kuba roku 1877 nastoupil na varhanickou školu v Praze. Poté absolvoval ještě učitelský ústav v Kutné Hoře a začal vyučovat na řadě škol po Čechách.

Ludvíka Kubu výrazně ovlivnily tehdejší politické události na Balkáně v rámci rakousko-tureckého soupeření, zejména statečný boj Černohorců s Turky či anexe Bosny a Hercegoviny. Ostatně nebyl sám, tyto události chápané v kontextu nové slovanské revoluce reflektovala i tehdejší umělecká tvorba (obrazy Jaroslava Čermáka, romány Josefa Holečka) a inspirovaly mladého Ludvíka Kubu k prvním cestám na Balkán.

Zde se soustředil především na sběr lidových písní, ale současně zachycoval i lidové kroje, architekturu a zaznamenával místní zvyky a obyčeje. Z koníčka se postupem času stal vážný zájem a následovala široká publikační činnost.

Ludvík Kuba si brzy vydobyl pozici uznávaného odborníka a jeho hudebně-etnografické studie se objevovaly i v odborných sbornících a sbírkách vydávaných doma i v zahraničí. V knižní podobě publikoval např. práce O písni slovanské I–III (1922–1923) a Česká muzika na Domažlicku (1947), slovesné, malířské a hudební "pohlednice" z cest Čtení o Lužici, Čtení o Dalmácii, Čtení o Polabských Slovanech, Čtení o Makedonii aj. Vedle toho vydal časopisecky více než 100 folkloristických a cestopisných statí, později shrnuté v knihách Cesty za slovanskou písní. I. a II. díl, Lidové písně z Chodska, Slovanstvo ve svých písních  a Křížem krážem slovanským světem.

Nikdy se však neomezoval jen na sbírání a publikování slovanské písně, ale propagoval ji také prostřednictvím koncertů a přednášek, mj. i za svých pobytů v Paříži a ve Vídni.

Když byl díky aktivitě ministerstva zahraničních věcí a osobní podpoře prezidenta T. G. Masaryka založen roku 1922 Slovanský ústav, znamenalo to dovršení snah našich slavistů i politických reprezentantů o vybudování zvláštního ústavu, jehož cílem bylo rozvíjení mnohostranných česko-slovanských vztahů. A mezi jeho členy patřil i malíř, hudebník, národopisec a spisovatel Ludvík Kuba. V roce 1936 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Kubovo malířské dílo bylo zprvu chápáno pouze jako doplněk jeho vědecké práce a teprve s odstupem byly rozpoznány a uznány i jeho kvality. V roce 1945 byl Ludvíku Kubovi udělen titul národní umělec a stal se čestným profesorem Akademie výtvarných umění v Praze.

V bohaté malířské tvorbě byl celoživotně spjat - především zásluhou svého citu pro světlo a barvu - s osobitě podbarveným impresionismem. Věnoval se hlavně krajinářství (Motiv z jižních Čech, 1899, Sad ve slunci, 1940; Ve dvoře 1946), ale i zátiší (Červené begónie, 1942; Zvěřina, 1946) a portrétům (Podobizna J. S. Machara), a to zejména vlastním, kterých vytvořil téměř 40 (od Modrého baretu z roku 1899 až k Autoportrétu s dýmkou z roku 1952).

Kostelík v Libouni

Několikrát zavítal i na Benešovsko navštívil nejen Benešov, ale i Libouň, Louňovice pod Blaníkem, Skalici či Třebsín. Např. roku 1941 vznikl poutavý obraz na plátně, rozměrů 30 cm x 50 cm s názvem: Kostelík v Libouni.

Na obraze vidíme kostelík mezi listnatými stromy, vpravo část dvou chalup a za nimi výhled do polív impresionistickém pojetí.

Ludvík Kuba zemřel v roce 1956 a jeho ostatky jsou uloženy v  urnovém háji na poděbradském hřbitově v Kluku.

Související články:
27.01.09 Přečtěte si, jak Máchu ovlivnilo Benešovsko