Rok 1939 se nesmazatelně zapsal do historie svými nechvalně proslulými událostmi, které rozpoutaly druhou světovou válku. Vedle těchto velkých dějinných událostí se však samozřejmě děla i celá řada těch sice menších, ale pro region významných.

Koncert k 70letému výroční ZUŠ v Benešově

Jednou z nich je otevření Základní umělecké školy v Benešově. Ta nese od svého vzniku jméno slavného rodáka a hudebního skladatele Josefa Suka. Na letošní rok tak připadá 70. výročí založení této hudební školy.

V té souvislosti se ve čtvrtek 19. listopadu uskutečnil koncert na oslavu tohoto jubilea. Pro kulturní dění v regionu Benešovska je ZUŠ v Benešově velmi významnou institucí, bez níž by se neobešla celá řada kulturních událostí.

Od svého vzniku prošla touto školou celá řada žáků, jejichž vzpomínky se více či méně podobají. Jistě mnozí dodnes vzpomínají na léta zde prožitá.

Vlastní vzpomínky

I já, autorka těchto řádků, jsem prošla touto vzdělávací institucí. I když jsem asi jako většina ostatních dětí neměla na rozhodnutí přihlásit se do ZUŠ velký podíl. Život šestiletého dítěte, jak mi dáte jistě za pravdu, je prakticky výhradně řízen rodiči.

I mí rodiče stáli při mém vstupu do školy před úkolem naplánovat mé volno-časové aktivity. Vzhledem ke skutečnosti, že oni sami (a vlastně i většina rodiny) jsou vcelku muzikální, předpokládali, že bych v sobě tento potenciál mohla mít taky.

Jak moc se jim toto přání vyplnilo, si z vrozené skromnosti nedovoluji soudit. Jisté však je, že tento zdánlivě malý krok v jejich životě znamenal pro ten můj naopak krok velký. Od té doby se tedy tato škola a především lidé, kteří ji tvořili, stala součástí mého každodenního života.

První zvládnuté tóny na zobcové flétně

Rodiče, znalí mé plaché povahy, se rozhodli, že mě přihlásí k paní učitelce, s níž jsem se potkávala po celý předchozí rok ve školce, kde se nás pětileté děti, pyšnící se však pojmenováním předškoláci, usilovně snažila naučit alespoň pár tónů na zobcovou flétničku.

Avšak ani ve školce mezi svými vrstevníky jsem zrovna neoplývala výřečností spíše naopak. Není tedy divu, že paní učitelka neplesala radostí, že se s ostýchavým a nemluvným děckem bude muset trápit i nadále.

Díky škole více drzosti

Ale škola mě přece jen naučila být trochu průbojnější. Což v mých tehdejších měřítcích znamenalo říci občas i něco jiného než jen pozdrav. I po vzájemném "oťukání" to se mnou nebylo jednoduché, počáteční ostych se pomalu měnil až v jistou míru zpupnosti a drzosti.

Dodnes si pamatuji výmluvy (a za mnohé se stydím), proč jsem nemohla cvičit. Ani doma to se mnou neměli zrovna růžové. Kdykoli mi něco nešlo zahrát, vzteky jsem kopala bačkory všude po místnosti.

Příčná flétna se pro mě stala motivací

Pak ale přišla změna, která zlomila můj odpor ke hraní. Začala jsem se totiž učit na příčnou flétnu. Zatímco do „zobcovky“- jak ostatně každý, kdo s ní měl tu čest, ví - jde foukat i nosem, tak s příčnou flétnou je to složitější.

Nový nástroj mě natolik zaměstnal, že mě hudba začala bavit a vlastně nikdy už nepřestala. Těšila jsem se na hodiny samotné ale především i na svou paní učitelku. Strašákem pro mě nebyly známky ale představa, jak bude paní učitelka zklamaná, když se nenaučím to, co mi dala za úkol.

To mě do cvičení motivovalo mnohem více. I vztah s ní se tak časem měnil. Měla jsem k ní úctu, ale zároveň jsem ji brala i jako starší kamarádku jako vzor, který je hodný následování. Od útlého věku jsme navíc hráli i v souborech, jež byly trvale zařazeny v rozvrhu, což dalo podnět ke vzniku mnoha přátelství, která přetrvala dlouhé roky.

Mé roky v dechovém orchestru

Po několika letech jsem spolu s dalšími z ročníku vstoupila do dechového žákovského orchestru, jemuž velel obávaný ale veskrze dobrý kapelník či pan učitel. Zpočátku nám sice naháněl strach. Ale po krátké době jsme se už zorientovali i v nových skladbách, přece jen šlo vesměs o jiný charakter hudby, než na jaký jsme byli do té doby zvyklí.

Na jaře jsme už (skoro) suverénně vystupovali na nejrůznějších vystoupeních v blízkém či vzdálenějším okolí. Pravda našli se mnozí naši pubertální vrstevníci, kteří se nám smáli, že hrajeme v dechovém orchestru. Nám to ale ve své podstatě nevadilo.

Ten samý rok však byl pro mě i pro stejně staré spolužáky z třídy naší paní učitelky přelomový i z jiného hlediska. Čekal nás totiž absolventský koncert. I v minulosti jsem se čas od času prezentovali na jiných vystoupeních, ale tento koncert měl být vyvrcholením první etapy našeho studia na této škole.

Nutno podotknout, že se nás naše paní učitelka snažila poctivě připravovat po celý rok. Nechtěla nechat nic náhodě. Není pochyb, že se tato píle rozhodně vyplatila. Dlužno však říci, že nervy paní učitelky dostávaly dost zabrat. Naštěstí však koncert dopadl dobře, neudělali jsem ostudu ani sobě ani snad jí.

Cesty do zahraničí

Ani další rok se neobešel bez neobvyklých událostí. K naší velké radosti se totiž na léto plánoval zájezd orchestru do zahraničí. Pro nás, patnáctileté holky, to byl skvělý týden, z něhož jsme si přivezly nejen spoustu suvenýrů, ale především velké množství zážitků.

Čas ale neúprosně běžel dál. Pomalu se začínal blížit konec. Po čtyřech letech nás čekal další absolventský koncert. Tentokrát ale pro nás nepředstavoval jen předvedení toho, co jsem se za uplynulé čtyři roky naučili. Zároveň pro nás byl završením jedné alespoň pro mě důležité životní etapy. Po celoroční námaze, kdy opět nejvíc trpěly nervy paní učitelky, jsme opět nastoupili před hrdé rodiče.

Pokud mi vůbec přináleží soudit, tak si myslím, že jsem se snažili ze sebe vydat to nejlepší, čeho jsem v dané chvíli byli schopni. První pocity byly úlevné. Ale alespoň u mě byly bezprostředně vystřídány smutkem.

Konec jedné etapy v ZUŠ Benešov

Představa, že bych měla tuto školu nadobro opustit, pro mě byla jen těžko uvěřitelná. Během té spousty let se vztah mezi mnou a paní učitelkou proměnil, dovolím si říci, v přátelství. Dodnes si jí nesmírně vážím a s velkou nostalgií vzpomínám na všechny ty roky, které vlastně bez nadsázky tvoří většinu mého života.

Léta strávená na Základní umělecké škole v Benešově poznamenala můj život v tom nejlepším slova smyslu. Dodnes se tam ráda a často vracím, ať už si zahrát nebo "jen" popovídat. Tato moje vzpomínka se jistě podobá stovkám dalších, ale pro mě je jedinečná. Proto této škole děkuji za všechno, co jsem tam prožila a získala. K jejímu 70. výročí jí přeji, aby měla pořád dostatek nadšených a nadaných žáků.

Foto: http://www.zusbenesov.cz